Josef Váchal

Josef Váchal (23. září 1884 Milavče u Domažlic – 10. května 1969 Studeňany u Jičína) byl český malíř, grafik, ilustrátor, sochař, řezbář a také spisovatel a básník. Jeho tvorba byla ovlivněna expresionismem a prvky symbolismu, naturalismu a secese, pokoušel se však o vlastní stylově nevyhraněné umělecké vyjádření.

Hlavní část jeho díla spadá do období první republiky, naopak za komunistického režimu měl existenční problémy. Mezi nejznámější díla patří kniha Krvavý román nebo ilustrace k Demlovu Hradu smrti. Během svého života nebyl doceněn, jistého uznání se mu dostalo až titulem zasloužilý umělec v roce 1969.

Život a dílo

Narodil se jako nemanželské dítě, jeho otcem byl Josef Šimon Aleš-Lyžec, bratranec Mikoláše Alše, a matkou Anna Váchalová (5. 1. 1862 – 18. 3. 1939). Statek Váchalových v Milavčích je záhy exekučně prodán, matka Anna nastoupila do služby v Praze. Malého Josefa se na dva roky ujali babička a strýc (strojvůdce Jakub Váchal, 1857-1934), kteří žili ve Velvarech nedaleko Prahy. Matka se v Praze provdala za obuvníka Karla Hlaváčka. Ten byl až do své smrti (1906) překážkou v jeho komunikaci se svou matkou. Po dvou letech prožitých ve Velvarech se jej ujali otcovi prarodiče, Jan a Jana Alšovi, kteří žili v jihočeském Písku. Zde vyrůstá a odnesl si odtud mnoho zážitků, které formovaly jeho budoucí pohled na svět. Zde také začala jeho celoživotní láska ke psům. Ze svého dětství si odnesl záporný vztah k městskému prostředí a naopak kladný vztah ke zvířatům (zejména psům) a přírodě. V následujících letech navštěvoval školu, prospíval zde dobře, gymnázium však nedokončil. Začal číst knihy a posléze si sepisoval jejich seznam, což činil ve svém životě ještě mnohokrát. V roce 1898 se odtěhoval se do Prahy, kde ho otec dal do čtyřletého učení k renomovanému knihaři J. Waitzmannovi (dílna v Náprstkově ulici). Zároveň s tím navštěvoval ještě „průmyslovou školu pokračovací“. Vykonával řadu pomocných prací pro přivýdělek. V roce 1902 se vyučil knihvazačem. V roce 1904 chtěl uniknout z Prahy, dva měsíce pracoval jako knihařský dělník v Bělé pod Bezdězem. Zažíval noční úzkostné stavy, tvořil si kresebný deník, pokoušel se malovat olejem. Po návratu do Prahy se rozhodl pro uměleckou dráhu. Strýc Mikoláš Aleš jej v září doporučil do soukromé malířské a grafické školy Aloise Kalvody (navštěvoval ji od 1. 10. 1904 do 1. 6. 1905). Přivydělával si kresbou pohlednic, příležitostně vázal knihy.

V roce 1910 spoluzaložil skupinu Sursum. Později se podílel i na vzniku revue Veraikon. Na počátku 20. století byl v úzkém kontaktu s představiteli katolické moderny, následně však křesťanskou víru zavrhl a začal se inspirovat okultismem. Spolu s tím odmítl taktéž humanistické ideje. V roce 1916 byl mobilizován, jeho aktivní účast na bojištích první světové války (rakousko-italská horská fronta) silně zasáhla do jeho následné tvorby. Prošel celkem sedmi z dvanácti krvavých bitev na řece Soči. Ještě před koncem války, zkraje roku 1918 se mu podařilo dostat se domů na krátkou dovolenou a při té příležitosti vystavit svá válečná díla. V letech 1918-1919 se stal přechodně členem sociálně-demokratické strany. V první polovině 30. let se angažoval v ateistickém sdružení Volná myšlenka, ale po několika letech se s tímto směrem rozešel a znovu se přiblížil k teosofické a křesťanské spiritualitě.

Zaměřoval se zejména na grafické práce, využívající výtvarně jednoduché, expresivní, až primitivistické vyjádření autorova pohledu na svět. Snažil se však v grafice hledat a formovat nové velice originální postupy (barevný dřevoryt). Vytvářel vlastní knihy, které nesly podobu uměleckého rukodělného artefaktu. Umísťoval do těchto knih četné ilustrace dřevorytem, knihy sám sázel, vázal a tiskl, a to jen ve velmi omezeném nákladu několika kusů. Takto vzniklé knihy Krvavý román, Šumava umírající a romantická a Receptář barevného dřevotisku se zařadily mezi nejvýznamnější díla české grafiky 20. století.

Po nástupu komunistického režimu se postupně dostával do kulturní i společenské izolace a jeho dílo se na veřejnosti téměř neobjevovalo. Dožíval v zapomnění (na rodinném statku družky, malířky a grafičky Anny Mackové ve Studeňanech) pod šikanou traktorové stanice místního JZD. Ani krátká změna atmosféry ve společnosti roku 1968 oběma umělcům nic nepřinesla. Nicméně on sám byl oceněn titulem zasloužilý umělec (přijal jej s chladnou lhostejností) a krátce nato zemřel. Je pochován na hřbitově v Radimi. Rozsah a význam jeho díla mohl být pro veřejnost znovuobjeven a doceněn až po roce 1989. Roku 1993 nakladatelství Paseka, kterému dal jméno, otevřelo v Litomyšli muzeum Josefa Váchala Portmoneum, umístěné v domku Váchalova přítele Josefa Portmana. Interiér domku si nechal Portman ve 20. letech vyzdobit právě od něj.

Typografie

Po roce 1926 si do olova vyryl devět abeced gotizujícího písma, kterými tiskl své biblio­ filie. Pro výjimečnost a exkluzivitu těchto písem zůstávají Váchalovy návrhy spíše fascinujícím dokumentem doby a tvůrce.

zdroj: wikipedia.org